Na jaké úrovni je váš vztah? Jakou má inteligenci? A ve které fázi vývoje se nacházíte vy?

Podle Johna Welwooda lidé obvykle považují intimní vztah za úspěšný, když jim zajistí základní naplnění v takových oblastech, jako je společnost, bezpečí, sex a sebeúcta. Pokud vztah považujeme za cestu, zejména za posvátnou pouť, naše vize je širší, neboť nezahrnuje jen výše zmíněné potřeby, ale ještě něco navíc.

Naším ústředním zájmem se stává pěstování vědomé lásky, která inspiruje k rozvoji širšího vědomí a evoluci dvou lidských bytostí. Vzhledem k tomu, že intimní vztahy nikdy nefungují pouze na vědomé úrovni, neměl by být náš přístup příliš idealistický, žijeme totiž na mnoha úrovních současně a každá z nich nás staví před odlišné potřeby. Můžete si uvědomit, ve které fázi vztahu se právě nacházíte a nebo kam vývoj může směřovat.

7 KVALIT – VÝVOJOVÝCH STUPŇŮ PARTNERSKÉHO VZTAHU:

1. Nejprimitivnější svazek jaký se mezi partnery může vytvořit je založený na puzení k symbiotickému splynutí, jež povstává z touhy získat emocionální rodinnou péči, již se nám v dětství nedostávalo. To se samozřejmě běžně stává u mnoha párů, jež si po prvním sblížení procházejí dočasnou symbiotickou fází, přeruší ostatní aktivity a vztahy s přáteli a tráví většinu volného času společně. Tato etapa vztahu může dvěma lidem pomoci vybudovat pevné emocionální pouto. Pokud se však symbióza stane primární hnací silou vztahu či pokud trvá příliš dlouho, začne omezovat. Zavede dynamiku rodič – dítě, která zredukuje škálu vyjádření a interakci mezi dvěma lidmi, utlumí mezi nimi náboj muž – žena a vytvoří návykové vzorce.

2. Výše než primitivní potřeba symbiotického splynutí stojí v intimním vztahu nejzákladnější touha po společnosti druhého člověka. Tato touha může nabývat více či méně složitých forem. Základní touha po společnosti jiného člověka hraje částečnou roli ve všech vztazích a zdá se, že někteří lidé od svého intimního partnera nic víc než společnost ani nežádají.

3. Další úroveň vazby mezi dvěma partnery povstává, když dva lidé vzájemně sdílejí nejen aktivity a společnost toho druhého, ale též společně zájmy, cíle či hodnoty. Tuto úroveň, na níž pár začíná vytvářet sdílený svět, můžeme nazvat úroveň společenství či komunity. Podobně jako společnost, i společenství představuje konkrétní, zemitou formu vztahování se.

4. Nad sdílením hodnot a zájmů stojí komunikace. Na této úrovni sdílíme to, co se děje v našem nitru – myšlenky, představy, zážitky, pocity. Navázat dobrou komunikaci je mnohem náročnější, než prosté vytváření společnosti a společenství. Vyžaduje od páru dostatečnou míru upřímnosti a odvahy, aby oba partneři odhalili, co se odehrává v jejich nitru, a projevili ochotu pracovat na nevyhnutelných překážkách, jež se vynořují na cestě vzájemného sdílení odlišných pravd. Dobrá komunikace je pravděpodobně nejdůležitější přísadou každodenního zdravého vztahu.

5. Nadstavbu komunikace představuje přijímání. Nejde o pouhé sdílení myšlenek a pocitů, ale o hluboké porozumění bytí druhé osoby. Často k němu dochází beze slov – třeba při pohledu do partnerových očí, při milování, při procházce lesem či při společném poslouchání hudby. Náhle pocítíme dotyk či pohled, ne však na povrchu vnější osobnosti, ale v hlubinách vlastního bytí. V té chvíli jsme plně sami sebou, ale zároveň jsme v plném kontaktu s partnerem. Takový druh vazby je tak vzácný a neobyčejný, že když se dostaví, obvykle si ho s ničím jiným nespleteme. Komunikace a přijímání představují hlubší, jemnější formy intimního vztahu, než jakými jsou společnost a společenství. Probíhají totiž na úrovni mysli a srdce.

6. Hlubší intimita přijímání může vyvolat touhu překonat pocit izolovanosti zcela, touhu po naprostém sjednocení s někým, koho milujeme. Tato touha vyjadřuje ryze lidskou potřebu, nicméně mnohem příhodněji směřuje ke sféře božství, absolutna, nekonečna. Jakmile se spojí s intimním vztahem, často přináší problémy. Pokud veškerou svoji touhu po duchovní realizaci obrátíme na konečný vztah, může to vést k idealizaci, inflaci, návykovosti i ke smrti. Nejvhodnější cesta, jak uspokojit touhu po sjednocení, je ryze spirituální praxe, například meditace, jež nás naučí jak překonat mysl protikladů beze zbytku v každé oblasti života. Tento typ praxe může být intimním vztahem inspirován, můžeme jím být nasměrováni, ale intimní vztah nikdy nemůže představovat úplnou náhražku touhy po sjednocení.

Podél nastíněného kontinua vazeb má každý vztah různé oblasti intenzity či odolnosti. Páry sdílející hlubokou vazbu přijímání, dobrou komunikaci, společné zájmy a hodnoty a prostou radost ze společnosti toho druhého disponují ideální rovnováhou propojení mezi nebesy a zemí. Sexualita může operovat na kterékoli z uvedených úrovní- jako forma symbiotického splynutí, jako fyzická společnost, jako sdílený sport, jako forma komunikace či jako hluboké přijímání.

7. Vědomá láska se začíná rozvíjet ve vztahu, v němž dva lidé vzájemně sdílejí přijímání bytí toho druhého. To proto, že se jedná spíše o lásku bytí, než o lásku osobnosti. V okamžiku přijímání jsem ve spojení s hloubkou svého vlastního bytí a současně s hloubkou bytí partnerky. Přesto zůstávám samostatnou bytostí. Bez ohledu na to, jak blízcí si navzájem jsme, svoje odlišné světy nemůžeme nikdy sdílet úplně. Ona nikdy opravdu nepochopí, jaké to je, být mnou a já nikdy plně nepochopím, jaké to je, být jí. Letmé okamžiky jedinosti, kdy se naše bytí setkají, sice sdílet můžeme, ale úplné sjednocení pro nás navždy zůstane nedosažitelné.

Neexistuje ani žádný způsob, jak se trvale opřít jeden o druhého či využít blízkost toho druhého jako štít před pravdou vlastního osamění. Vesmír nám umožnil spojení s druhou osobou jako dočasnou půjčku; nemůžeme vědět, kdy si řekne o vrácení. V jádru oddanosti ke druhé osobě se skrývá sladká a smutná plnost srdce toužícího přetéci.Vzhledem k tomu, že osamělost mne rovněž nutí přetéci, nemusí mne izolovat. Jako prostá přítomnost života je tím, co sdílím se všemi tvory na Zemi. Je to vnitřní hloubka, z níž vyvěrají mnohé cennosti: vášnivá touha zvětšit pole působnosti, rozšířit se, napsat báseň, složit píseň, vytvořit něco hmatatelného či krásného.

Když tedy přijmeme svoji osamělost, můžeme být sami sebou a rozdávat se skutečně plně. Už nebudeme potřebovat ostatní, kteří by nás zachránili či kteří by se postarali, abychom o sobě měli dobré mínění. Místo toho jim budeme chtít pomoci, aby se stali plněji sami sebou i oni. V tomto smyslu se vědomá láska rodí jako dar zlomeného srdce.

Všechny velké duchovní tradice učí, že jednostranná snaha o naplnění osobního štěstí nemůže nikdy vést k pravému uspokojení, neboť osobní tužby se násobí do nekonečna a trvale vedou k nové a nové nespokojenosti. Skutečné štěstí, jež člověku nikdo nemůže vzít, povstává z pocitu zlomeného srdce, jež se otevřelo, vyzařuje do světa kolem nás a raduje se z pohody ostatních. Péčí o růst těch, co milujeme, se cvičí širší schopnosti bytí; těmito schopnostmi zrajeme. Vzhledem k tomu, že jejich pěstování od nás žádá naše nejlepší vlastnosti, uvědomujeme si, že využíváme všechny svoje možnosti. Každý obecný problém partnerských vztahů nám tudíž poskytuje vzácnou příležitost objevit lásku jako posvátnou cestu, která nás vyzývá pečovat o plnost a hloubku toho, kým jsme.

Mějte se rádi,

Radim Grebeníček