Strach z nemoci, bídy a smrti + dobrá zpráva

TÍHA ODPOVĚDNOSTI ke svým dětem a světským povinnostem, bída, utrpení, ponižování, nemoc a smrt.

Naši předkové takto žili. Ale my, jejich potomci už nemusíme.

Pokud se rozhodneme žít jinak.

Ano, je to věc svobodného rozhodnutí. 

Zdál se mi sen. Přicházela k domu neznámá starší žena. Vypadala jako bezdomovkyně a měl jsem z ní pocit, že vůbec nic nemá. Snad všechno ztratila, ale nebyla nemocná. V tom okamžiku jsem se lekl, že je tady a otevřel oči. V pokoji nikdo nebyl.

Ale nebyl jsem si vůbec jistý. Otřáslo to se mnou. Strach se pozvolna rozpouštěl. Znovu jsem zavřel oči a pozval ženu dál do domu.

Sedíme spolu u stolu. Věnuji jí absolutní pozornost. Dívám se jí do očí a pozoruji mimiku a výrazy ve tváři. Představila se: „Jmenuji se Bída.“ Začala vyprávět. O lidech, které navštívila. Moji maminku, maminku mojí ženy, také jejich předky, ale i jiné lidi z našeho kraje, za kterými přišla.

Přišla proto, abych pochopil a spolu s ní prožil strach z nedostatku jídla nebo i střechy nad hlavou. To, co naši předkové prožili na vlastní kůži je zapsáno v našich buňkách a genech. Je tam také formule, vypadající asi takto:

STRACH → NEMOC → BEZMOC → BOLEST → UTRPENÍ → SMRT

To jediné co jim zůstalo, byla takřka do dnešních dnů vědou opovrhovaná víra. Víra, že všechno se dá nějak zvládnout. Dnes už si stěží dokážeme představit, co museli naši předkové před 100 lety zažívat.

Je Vám to povědomé? Tento transgenerační přenos – mezigeneračni buněčná pamět, které se také říká v epigenetice „babiččina kletba“, funguje u každého člověka, jak prokázal ve svých experimentech a výzkumech morfických polí Rupert Sheldrake. V našem podvědomí jsou uloženy vzpomínky mnoha generací. To je neuvěřitelné, že?

Ovšem ta od babičky na nás doléhá nejvíce. Je záludná, protože většinu života prarodičů jsme nebyli na světě. Nevíme o nich. Možná z vyprávění. A některé části jejich životů zůstanou přesto tabu. Záměrně. Styděli se za ně. V sobě ale přesto máme zakódován například jejich stud: říct si o odměnu za práci. V genech.

Pokud se ovšem nepokusíme tyto dávné zkušenosti, mnohdy trpké, rozluštit, budeme trpět skrze jejich programy také ještě dnes. Na druhou stranu buďme vděční, protože nám z našich prapředků zůstalo i to dobré. Ctnosti, dobrota a někdy i odvaha k činům.

V časových cyklech prastaré postoje a programy v našem životě ožívají a z těch destruktivních, jejich těžkých vzpomínek – programů, vznikají skutečné obavy, strachy, úzkosti a někdy i fobie. Někdy opakujeme i jejich nedostatky a chybná životní rozhodnutí.

Ve výsledku ale my sami prožíváme skutečné destruktivní emoce jako je vztek, smutek, pocit zoufalství a zejména strach, aniž bychom museli. Strach, že něco nezvládnu, neporadím si, onemocním a neuzdravím se a budu trpět až do smrti. Tak jako babička. Často se následkem stresu dostáváme do podobných životních situací a trpíme podobně jako ona. Včetně někdy na chlup stejných nemocí.

Příslibem nové biologie a psychologie je epigenetika, která nám všem umožnuje se přeprogramovat, žít zdravě a o poznání kvalitněji i déle. Mrkněte na to. 

Mějte se rádi,

Radim Grebeníček