Jsem smutný a pláču

Když jsem byl malý kluk, trpěl jsem zánětem průdušek. Rodiče si s tím nevěděli rady a nakonec jsem skončil v nemocnici. Dnes vzpomínám, jaké to tenkrát bylo. SMUTNÉ. Nevím, jaké bylo roční období, ani jaké tam byly děti. Jen si pamatuji, že jsem musel polykat nějaké prášky. Pláču, nevím proč?! Znovu to celé prožívám a začínám si uvědomovat, proč jsem smutný. Už vím. Pláču ještě víc: Chybí mi tatínek. Pouštím slzy až do poslední kapky.

Přichází velká úleva a začínám tomu rozumět. Můj taťka zažil něco podobného s jeho taťkou, mým dědou. Dědu jsem nikdy neviděl se smát. Jen křičel. Nikdy nám neřekl nic hezkého a za peníze jsme museli poděkovat, jako by to byla svátost. Pro mě to bylo HOVNO!

Mamku a taťku mám velice rád a vážím si jich, protože dnes vím, že tenkrát dělali to nejlepší, co uměli a co mohli. A za to všechno jsem jim vděčný. To mi pomáhá všechny tři mé děti milovat a neopakovat staré chyby. Nebo alespoň co nejméně. Chyby a katastrofické životní scénáře v podobě osudů našich předků, dědící se z generace na generaci. Aby muž mohl být silný, musí si dovolit být zranitelný, odhalit svůj stud a všechny strachy a ještě se naučit pochválit se s tím na veřejnosti. To je skutečná odvaha. Říct lidem kolem sebe o svých vlastních nedokonalostech a zraněních. Změním-li sebe, můžu pak měnit svět a pomoci i druhým lidem, aby se stali vzdělanějšími, citlivějšími a možná i bohatšími po všech stránkách.

Otevřete se a mějte se rádi,

Radim Grebeníček