Magie krajiny v nás je věčná, stejně jako duše dítěte

Zvonička na Vyškovci právě bimbá dvanáctou, tak jako kdysi, stejně i dnes. Sedím na louce ve stínu lípy a přede mnou voní zapomenutý kraj mezi Žítkovou a Lopeníkem.

Býval čas, kdy louka, háj a říční proud, země a každá podívaná, zdála se mi božským světlem odívaná, řekl by anglický romantik William Wordsworth. Náznaky nesmrtelnosti ze vzpomínek na rané dětství má snad každý.

Naše geny a jejich exprese, je programována skrze prostředí, jak dnes potvrzují opakované vědecké studie v epigenetice. Zavzpomínejme na dětství rodného kraje. V čem jsme žili a co jsme zažívali jako děti?! A jak může prostředí ovlivnit proces uzdravování?! Zcela zásadně! Spíše bychom měli říct, že ho formuje a vytváří, tak jako každou osobnost, buňku, gen… in-formaci v nás. Jinými slovy řečeno, toho, kým se stáváme a jak budeme schopni fungovat v dospělosti. Na všech úrovních. Orgánových, hormonálních, emočních, mentálních i sociálních.

Rád se vracím do Bílých Karpat, na Kopanice. Když jsem byl malé děcko, jezdíval jsem s rodiči na Lopeník. Vizuálně si to pamatuji jen velmi matně. Bylo to snad někdy mezi 3 až 6 rokem života. Jezdíval jsem na saních. Vím, že jednou (asi z rána) byla ledovka a pak (asi už odpoledne) obleva. Ráno to bylo „o hubu“ a prostě to fičelo. Později, možná kolem poledne, sáňky ani boty „sněhule“ neklouzaly. Radost a trochu i smutek v průběhu jednoho dne. Bráchu tam nemám. Buď byl ještě mimino nebo na světě nebyl. Nevím?! Kdykoliv se však v posledních letech na Lopeník a zejména na Mikulčin Vrch vracím, objevuje se radost a pocity euforie. Konečně chápu, z jakých dob tyto emoce pocházejí.

Magie Moravských Kopanic v Bílých Karpatech je skutečně mocná! Jak v přírodě, tak v tradici léčitelek – Bohyní, které zde ještě nedávno zprostředkovávaly nejdůležitější síly pro přežití zdejších obyvatel, ale i cizinců a lidí z daleka, přijíždějících pro pomoc. Jejich energie a tradice zůstane věčná, vryta do každého kamene. A krajina bude léčit stále a znova každého, kdo o to bude stát. Každého, kdo přijede s pokorou a úctou ke Krajině, bohyním a všemu posvátnému. Mně sytí stále, kdykoliv přijedu. Vnímám ji jako zdroj, ze kterého neubývá.

Albert Einstein kdysi řekl:

“Pocit úžasu a posvátného, je snad ten nejkrásnější pocit, který člověk může zažít.” Tento citát ve mně rezonuje a nacházím v něm hluboký smysl.

A taky řekl:

„Existují dva způsoby, jak žít život. Ten první je: myslet si, že nic není zázrak. Ten druhý je: myslet si, že všechno je zázrak.“

Až poslední roky jsem si začal plně uvědomovat, že i mne tato půvabná i drsná krajina formovala. Je spojena s chvílemi plnými úžasu a nevysvětlitelného štěstí. Doba formativního období mezi 3 až 6 rokem života se v podvědomí, mysli, mozku otiskne na celý život. Máte-li malé děti, využijte toho. Mohou se naučit strachovat, zrovna tak, jako radovat z maličkostí či s odvahou zvládat překážky a nástrahy přinášející sám život.Mohou se naučit spoustu věcí. V tomto věku vznikají géniové anebo přinejmenším spokojené a zdravé děti.